Dnešní příběh je od mojí kamarádky z USA. Věřím ale tomu, že je to něco, s čím mnozí z nás mají zkušenost, nebo znají někoho, kdo má tuto zkušenost. Proto jsem se rozhodla ho zveřejnit.
Ahoj, je mi skoro čtvrt století a rád bych s vámi sdílel svuj příběh. Vyrůstal jsem v normální české rodině. I když, vyrůstal jsem s oběma rodiči, což se mi poslední dobou zdá spíš vzácnost. Do svých necelých 10 let jsme byl vychováván jako jedináček, pak se narodila sestra.
Ahoj, chci s vámi sdílet příběh, který se mně stal v dětství, ale má dopad na můj život i dnes. Jako poměrně každé dítě jsem svoji lásku, no vlastně všechno, stavěla na rodičích. Byl to někdo, koho jsem přece znala celý svůj život. Když jsem byla asi v 1. třídě, moji rodiče mi řekli, že se budou rozvádět.
Neumím to pořádně. Nejsem na to dost dobrý. Nejsem tak statečná. Nemám tolik šikovnosti. Potřebuju čas. Do budoucna možná. Nejsem dostatečně chytrá, krásná, sympatická...
Krom toho, že pracuju jako baristka v Pikole, učím taky mladé nadějné zpěvačky. Ze skupinou asi čtyř mých žaček jsme si povídaly o Vánocích a co na nich máme nejraději. Krom dobrého jídla, rodiny a dárečků jsme se dostaůi taky k tématu Ježíška a Santy.
"Ahoj Lidu... cekame rodinu a musim rict, ze trosku i diky tobe miminko bude a nebyl potrat ackoliv prosadit si tohle u pritele bylo temer na rozchod, tak mu chci dat sanci, citim, ze ma prijit a nakonec i pritel z toho ma asi radost ."
Když do mého života přicházela nějaká zásadní změna, událost nebo zkouška, moje přirozená reakce byla začít panikařit. Poslední půl rok byl plný takových věcí, ale ani jednou mě neuchvátila panika a strach. Díky Bohu.
Jestli teď čekáte, že si přečtete motivační článek na téma "musíš první milovat sebe, pak můžeš milovat další lidi", tak dál nečtěte, protože o tom se v tomto článku mluvit nechci. Chci ale mluvit o trochu jiném druhu sebelásky. :)
Co Tě definuje? Kdo vůbec jsi? Takový ty otázky, na který se Tě ptají v kolečku na GOučku/seznamováku a Ty se snažíš rychle odpovědět tak, abys nezněl až moc sebevědomě, ale aby to nevypadalo, že se lituješ.
Téma, o kterém jsem se dnes rozhodla psát, je rozhodně kontroverzní, ale myslím, že i hodně zajímavé. Na článku jsem spolupracovala s mou kamarádkou Lindsey z Louisiany, která je teď už potřetí na dva měsíce v Praze a společně se svým týmem pořádají každý čtvrtek večer akci s názvem Journey, kde mají diskuze na různá témata. Posledním tématem byl právě sex.
Kamarádi a moji drazí, mezi všema zkouškama, přijímačkama a státnicema a po dvou dlouhých měsících, jsem to nevydržela a musím psát! Pokud chcete vědět, co se tak nějak dělo ty 2 měsíce, koukněte na facebook a instagram.
Poslední dobou mi od Vás chodí úžasné a krásné zprávy (za které jsem neskutečně vděčná), ve kterých se často objevují slova o tom, jak je super, že jsem otevřená a sdílím to, co pro mě Ježíš udělal, že se nebojím mluvit o křesťanství a čtení Bible i když je to v dnešní společnosti do jisté míry tabu. Proto jsem se rozhodla k tomuto tématu pár bodů.
Smích, štěstí, být pozitivní! Ale co když to prostě nejde. Co když je ti zrovna úzko. Co když fotka na instagramu neodpovídá tomu, jak se cítíš. Co když neznáš důvod své úzkosti. Co když ho dokonce znáš?
Jsem křesťanka cca 4 a půl roku. Spoustu věcí se pořád učím. Poznávám, jak je skvělý poznávat víc a víc Ježíše a hlavně vidět Jeho práci. Tady a Teď. Můžu vidět, jak Ho noví lidé poznávají! A tak vůbec, je to hustý!
Jestli už čtete můj blog déle, víte že jsem křesťanka a taky asi víte, že jsem se "nestala křesťankou" tím, že bych narodila do tak úplně křesťanské rodiny. Pokud sledujete můj instagram, nebo facebook, rozhodně jste si všimli, že postuju sem tam nějáké fotky s Biblí. možná jste si řekli:" Proč jako? Vždyť stačí chodit do kostela, abys byla křesťanka!".
V pondělí ráno na cestě do školy jsem si kontrolovala mail a vykoukl na mě jeden, co mi oznamoval komentář k článku "Já žádnýho boha nemám". Byl od Anonymního autora a byl fakt dobrej! Těšila jsem se na to, až budu moct odpovědět. Když jsem se k tomu během dne odhodlala, zjistila jsem, že komentář u článku není. Bylo mi to líto!
Dává mi to naději, sílu pokračovat, touhu jít dál, myslím na to neustále, je to pro mě teď nejdůležitější... Vím, že až se to stane (až to budu mít / až to dokážu), tak bude všechno lepší. Dává to smysl mému životu i když třeba jenom na chvilku.
S radostí Vám v rámci projektu The Change představuji
Zuzku! Je to jedna z nejmoudřejších a zároveň nejbláznivějších lidí v mým
životě a stojí za to slyšet/číst její příběh. :)
Poslední tři měsíce pro mě byly jedny z nejnáročnějších tří měsíců, které jsem měla možnost prožít. Nebylo to způsobeno událostmi, ty byly většinou více než šťastné a když už nějaký problém byl, tak to byl typický #firstworldproblem. Způsobila jsem si to sama svým špatným plánováním volného času a tím, že jsem zapomněla na to nejdůležitější. Jsem vděčná, že jsem se díky tomu mohla něco naučit a můžu to s Vámi sdílet.
