Buď v klidu

11:14 26. srpna 2016



Když do mého života přicházela nějaká zásadní změna, událost nebo zkouška, moje přirozená reakce byla začít panikařit. Poslední půl rok byl plný takových věcí, ale ani jednou mě neuchvátila panika a strach. Díky Bohu.


Jak asi víte, mám docela špatnou disciplínu. Učím se být systematická, ale je to běh na dlouhou trať. A to je v pořádku. Ale díky téhle vlastnosti sama sebe dostávám do časového stresu, do kouta, odkud nejde utéct. V útěku mi brání moje tvrdohlavost, zklamání lidí, co na mě spoléhají, zklamání sama sebe a taky to, že vím, že jsem měla času dost, ale dělala jsem jiné, někdy dobré, někdy hloupé, aktivity.

Dřív jsem v takovou chvíli pociťovala paniku a nakonec mi někdo - většinou moje maminka - připomněl, že se svět nezhroutí a že je v pořádku něco nezvládnout. (Díky mami!)

Za svou disciplínu a za svoje panikaření jsem se hodně modlila od té doby, co jsem uvěřila a pořád se modlím. Vím, že je to věc, na které můžu do nějaké míry pracovat, ale taky potřebuju nějaký ten malý zázrak, který změní moje vnímání takových situací.

"O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši." (Filipským 4:6-7)

Už víckrát jsem si všímala, jak Bůh slyší moje modlitby a já mám nepochopitelný klid ve věcech, u kterých bych to nečekala.

Například: Následující fotku pořídila v Kavárně co hledá jméno moje kamarádka a spolustudentka Marita tři hodiny před odevzdáním mé bakalářky, která byla stále ve velmi nedokončeném stavu. Do téhle situace jsem se dostala sama, vlastní špatnou disciplínou. Ale jako dárek jsem dostala právě Maritu, která mi opakovala, že to zvládnu. Dodávala mi nepochopitelný klid. Nervózní jsem byla, to zas jo, ale byla jsem schopná jednat, nepanikařit.


Když jsem se pak učila na státnice, tak jsem fakt jeden týden pořádně pracovala a učila se (JO, jen jeden týden, protože nemám disciplínu, ale už mi teklo do bot!). Před porotou jsem byla nervózní a říkala některý slova dvakrát, ale byla jsem schopná mluvit a hlavně jsem to všechno tak nějak uměla!

V posledních dvou měsících jsem zjistila, že kvůli vlastní nesystematičnosti nebudu pokračovat ve studiu. (Nevěděla jsem o jedné části přijímacích zkoušek, tak jsem na ně nešla. Haha) Byla jsem smutná jen chviličku a pak jsem byla zase v klidu. Docela ráda to vyprávím jako vtipnou historku. Teď mám úžasně krásnou práci, která mě baví a jsem vděčná, že všechno dopadlo, jak dopadlo!

Celý, co chci tímto článkem říct je, že Bůh slyší naše modlitby. Že i když my samy nejsme perfektní (mám pořád problém s disciplínou), Bůh nás miluje a dává nám nezasoužené "dárky". Že Bůh má vše pod kontrolou - i ty na první pohled těžší situace. A nakonec, že Bůh dává (dal mi) neskutečný klid do každodenního života a do všech maličkostí. Protože to, že jsem milovaná takovým způsobem, že za mě byl Ježíš sám ochotný zemřít, ale pak porazil i smrt a vstal z mrtvých, člověku prostě klid dodá a všechno najednou vypadá jako mnohem menší problém. :)

Možná si myslíš, že je to celý hloupost, a že je to všechno tím, že jsem starší a nebo máš nějaký jiný vysvětlení. Klidně mi napiš, klidně se ptej, ale zkus si doopravdy udělat názor! Neříkej, že je cokoli pravda nebo lež jen proto, že na internetu říkali...

Mějte krásný víkend a buďte v klidu! :)


You Might Also Like

2 komentářů

  1. Děkuju za krásný článek, dneska jsem si přesně tohle potřebovala přečíst :-) hezký den! Katka Dostálková

    OdpovědětVymazat