Ahoj, je mi skoro čtvrt století a rád bych s vámi sdílel svuj příběh. Vyrůstal jsem v normální české rodině. I když, vyrůstal jsem s oběma rodiči, což se mi poslední dobou zdá spíš vzácnost. Do svých necelých 10 let jsme byl vychováván jako jedináček, pak se narodila sestra.
Ahoj, chci s vámi sdílet příběh, který se mně stal v dětství, ale má dopad na můj život i dnes. Jako poměrně každé dítě jsem svoji lásku, no vlastně všechno, stavěla na rodičích. Byl to někdo, koho jsem přece znala celý svůj život. Když jsem byla asi v 1. třídě, moji rodiče mi řekli, že se budou rozvádět.
Neumím to pořádně. Nejsem na to dost dobrý. Nejsem tak statečná. Nemám tolik šikovnosti. Potřebuju čas. Do budoucna možná. Nejsem dostatečně chytrá, krásná, sympatická...
Krom toho, že pracuju jako baristka v Pikole, učím taky mladé nadějné zpěvačky. Ze skupinou asi čtyř mých žaček jsme si povídaly o Vánocích a co na nich máme nejraději. Krom dobrého jídla, rodiny a dárečků jsme se dostaůi taky k tématu Ježíška a Santy.
"Ahoj Lidu... cekame rodinu a musim rict, ze trosku i diky tobe miminko bude a nebyl potrat ackoliv prosadit si tohle u pritele bylo temer na rozchod, tak mu chci dat sanci, citim, ze ma prijit a nakonec i pritel z toho ma asi radost ."
Když do mého života přicházela nějaká zásadní změna, událost nebo zkouška, moje přirozená reakce byla začít panikařit. Poslední půl rok byl plný takových věcí, ale ani jednou mě neuchvátila panika a strach. Díky Bohu.
