Neumím to pořádně. Nejsem na to dost dobrý. Nejsem tak statečná. Nemám tolik šikovnosti. Potřebuju čas. Do budoucna možná. Nejsem dostatečně chytrá, krásná, sympatická...

"Ahoj Lidu... cekame rodinu a musim rict, ze trosku i diky tobe miminko bude a nebyl potrat ackoliv prosadit si tohle u pritele bylo temer na rozchod, tak mu chci dat sanci, citim, ze ma prijit a nakonec i pritel z toho ma asi radost ." 

Když do mého života přicházela nějaká zásadní změna, událost nebo zkouška, moje přirozená reakce byla začít panikařit. Poslední půl rok byl plný takových věcí, ale ani jednou mě neuchvátila panika a strach. Díky Bohu.

Jestli teď čekáte, že si přečtete motivační článek na téma "musíš první milovat sebe, pak můžeš milovat další lidi", tak dál nečtěte, protože o tom se v tomto článku mluvit nechci. Chci ale mluvit o trochu jiném druhu sebelásky. :)

Co Tě definuje? Kdo vůbec jsi? Takový ty otázky, na který se Tě ptají v kolečku na GOučku/seznamováku a Ty se snažíš rychle odpovědět tak, abys nezněl až moc sebevědomě, ale aby to nevypadalo, že se lituješ.

Piknik! Jakmile začne svítit sluníčko, začíná čas pikniků!! Když jsem byla malá, maminka vzala deku, děti a pozvala kámošky na zahradu. Každá donesla něco dobrýho, my jsme běhali po zahradě a byla to samozřejmě neskutečná zábava. Dneska si už tato aktivita vysloužila vlastní cool název. Piknik! Já je mám čím dál tím víc ráda, speciálně když teď bydlím blízko parku. :)

Téma, o kterém jsem se dnes rozhodla psát, je rozhodně kontroverzní, ale myslím, že i hodně zajímavé. Na článku jsem spolupracovala s mou kamarádkou Lindsey z Louisiany, která je teď už potřetí na dva měsíce v Praze a společně se svým týmem pořádají každý čtvrtek večer akci s názvem Journey, kde mají diskuze na různá témata. Posledním tématem byl právě sex.

Jsem si tak říkala, že zase zkusím nastavit nějaký ten systém. Rozhodla jsem se dávat na blog minimálně dva články týdně a to jeden kreativnějšího rázu - fotky, videa, písničky a druhý nějáké to zamyšlení - to bych pravděpodobně nechávala na neděli :). Doufám, že se to povede anaučím se v tom mít disciplínu.
Tak a teď konec řečí a nějaký ty fotky a oblečky, co mě baví.

Kamarádi a moji drazí, mezi všema zkouškama, přijímačkama a státnicema a po dvou dlouhých měsících, jsem to nevydržela a musím psát! Pokud chcete vědět, co se tak nějak dělo ty 2 měsíce, koukněte na facebook a instagram. 
Poslední dobou mi od Vás chodí úžasné a krásné zprávy (za které jsem neskutečně vděčná), ve kterých se často objevují slova o tom, jak je super, že jsem otevřená a sdílím to, co pro mě Ježíš udělal, že se nebojím mluvit o křesťanství a čtení Bible i když je to v dnešní společnosti do jisté míry tabu. Proto jsem se rozhodla k tomuto tématu pár bodů.

Smích, štěstí, být pozitivní! Ale co když to prostě nejde. Co když je ti zrovna úzko. Co když fotka na instagramu neodpovídá tomu, jak se cítíš. Co když neznáš důvod své úzkosti. Co když ho dokonce znáš?